Když máme peníze, máme vlastně možnost získat cokoliv, co jenom potřebujeme. Za peníze se dá koupit kdeco, za ně nám ostatní rádi prokážou své služby, a tak není divu, že bychom jich chtěli mít všichni vždycky dost. Jenže si peníze nemůžeme sami natisknout a nikdo nám je ani jenom tak za nic nedá. Když je chceme mít, musíme za ně něco dostatečně hodnotné nabídnout. Jinak máme smůlu.
Kvůli touze získat peníze tedy pracujeme či podnikáme. Právě tím vytváříme ony hodnoty, za které nám ti druzí platí. Jenže někdy není naše práce dostatečně oceněná a my si tedy nepřijdeme na takové peníze, které bychom potřebovali. A pak bychom úměrně tomu měli omezit i své výdaje.
Jenže omezování se není možné vždy a všude. Někdy se sice dá omezit utrácení, ale něco se stůj co stůj financovat musí, bez něčeho se nelze obejít. A aspoň na ono nezbytné minimum zboží a služeb se peníze sehnat musí. A nevyděláme-li si je v daném okamžiku, prostě si je musíme aspoň od někoho půjčit.
Ale jakou půjčku si vzít, aby nám prospěla, když už to bez ní zkrátka nejde? Logicky tu, kterou dostaneme. A neméně logicky i tu, kterou budeme schopni bez problémů splácet. Jenže zatímco se domníváme, že jsme si vybrali to, co je pro nás jako dělané, jsou někdy banky odlišného názoru. A půjčku, kterou jsme si u nich vyhlédli, nám nedají. S odkazem na to, že nejsme bonitní. Inu, v bankách se musí dokonale prokazovat žádoucí kvality žadatelů, a tímto sítem výběru neprojde každý.
A ti, kdo mají v bankách smůlu? Co mají dělat ti?
Ti by měli zkusit štěstí i u nebankovní společnosti. Protože její nebankovní hypotéka může být přesně tím, co potřebují lidé, kterým se nepodařilo v bankách uspět. Za takovou hypotéku se musí dát do zástavy nemovitost, ale nemusí se tu dokládat čisté registry dlužníků a vysoké příjmy, a tak tu dostanou své i problémoví žadatelé. Kteří přece také musí za něco žít.